Z jeviště české politiky. Satirické verše

Víme, co je politika, a zvykli jsme si na novinářský výraz politická scéna, aniž si většinou uvědomujeme jeho původní, divadelní významy: jeviště, divadlo, výstup, výjev. Ale právě proto se v názvu sbírky satirických veršů objevuje slovo jeviště a její obsah je uspořádán na půdorysu antického dramatu – hry ze života lidí (tragédie) či bohů (komedie). Vznešenost a étos klasických dramat v politice však nehledejme, i když s divadlem má politika společné to, že zde hrají postavy a záleží na jejich obsazení. Vždyť co se v ní odehrává, má blíže žánrům, na něž se chodí do kabaretu, varieté, operety nebo manéže; a jak je to zahráno, připomíná někdy ochotnické představení v sále hospody. A jako prostředí lehčích múz často učarovává umělcům a literátům, tak politické jeviště fascinuje jejich speciální odrůdu – satiriky –, jimž poskytuje dostatečné množství námětů.

Eduard Světlík, jeden z předních satiriků v Čechách, jenž „tuto scénu, s raněným srdcem, nikoli však s raněným intelektem, pravidelně sleduje“ (jak o sobě sám říká, když si všímá jevů a zjevů kolem sebe), předkládá ve své nové sbírce epigramů a satirických básní aktuální letošní sklizeň. Ta má opět vlastnosti, které čtenáři u jeho veršů několik desetiletí oceňují: mistrná zkratka, slovní hříčka, cit pro formu, lehkost rýmu, pádnost rytmu, vtipný závěr, mravní krédo. Nepodbízí se laciným vypočítáváním neřádů a nedostatků, ale věnuje pozornost i kladným rysům, snaží se naznačit příčinu situace a napovědět naději, takže i ty nejostřejší sarkasmy jsou vyvažovány pozitivním pohledem na stále chybující lidskou společnost a její představitele.